Marie po operaci nemohla zvednout ruce. Nakonec se vrátila ke své milované práci

Když za mnou Marie přišla, byla po operaci krční páteře a téměř nedokázala zvednout ruce. Dostat lokty do úrovně ramen pro ni bylo skoro nemožné.

Nezvládla si zapnout podprsenku, učesat se, položit hrnek na poličku ani udělat řadu dalších běžných věcí, nad kterými většina z nás vůbec nepřemýšlí.

K tomu se přidávalo neustálé brnění prstů a neuropatické obtíže. Její zdravotní stav se řešil, ale možnosti, jak jí dál pomoci, se podle lékařů postupně vyčerpávaly. Padl také návrh na antidepresiva.

Závodní lékař jí řekl: „Prosím vás, co ještě řešíte? Běžte do invalidního důchodu.“

Vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu, věku a fyzicky náročné práci se zdál invalidní důchod jako pochopitelné řešení. Marie se s ním ale smířit nechtěla. Chtěla znovu pracovat.

Celý život pomáhala ostatním

Marie je zdravotní sestra na anesteziologii. Celé směny stojí, předklání se k pacientům, zavádí kanyly, odebírá krev a pracuje v pozicích, které zatěžují krční páteř, ramena, ruce i záda.

K tomu nepravidelné služby, nedostatek spánku, málo odpočinku a obrovská odpovědnost.

Marie byla zvyklá fungovat, i když byla unavená. V nemocnici není vždy prostor zastavit se a řešit, že má člověk ztuhlý krk, přetížené ruce nebo potřebuje chvíli odpočívat. Na prvním místě jsou pacienti.

A tak se Marie starala o všechny kolem, ale samu sebe neustále odsouvala na později.

Neřešily jsme jen místo operace

Po operaci krční páteře jsme musely postupovat opatrně, respektovat zdravotní stav a obnovovat pohyb krok za krokem.

Začaly jsme uvolněním přetížených oblastí a jemnou prací s pohybem. Postupně jsme se věnovaly krční a hrudní páteři, lopatkám, ramenům, loktům, předloktím i zápěstím.

Ruka totiž nefunguje odděleně od zbytku těla. Když je hrudník ztuhlý, lopatka se nedokáže volně pohybovat a krční páteř s ramenem jsou pod neustálým tlakem.

Marie potřebovala nejdříve získat zpět dostupný pohyb. Potom se ho naučit kontrolovat a teprve následně přidávat sílu.

Marii získala zpět samostatnost a vrátila se do práce

Pokrok nepřišel přes noc.

Nejdříve se rozsah pohybu zvětšoval jen po malých částech. Marie postupně dokázala zvednout ruce výš, lépe pracovat s rameny a znovu zvládat činnosti, které pro ni byly dříve téměř nemožné.

Mohla se snáze učesat, obléct nebo sáhnout na poličku. Zvenku to vypadá jako obyčejné pohyby. Pro člověka, který je dlouhou dobu nezvládal, ale znamenají návrat samostatnosti.

Během půl roku dokázala ruce znovu zvednout.

Po roce se vrátila na poloviční úvazek do práce, o které jí bylo řečeno, že už by se s ní měla rozloučit.

Potom přišla rakovina

Mohlo by se zdát, že tím příběh končí. Dosáhly jsme cíle a Marie se vrátila do práce.

Jenže v listopadu mi napsala, že jí lékaři našli bulku v prsu. Vyšetření potvrdilo rakovinu.

Marie, která se po operaci krční páteře znovu naučila používat ruce a právě se vrátila ke své profesi, musela podstoupit další léčbu a operaci.

Tentokrát jsme před sebou měly nový úkol.

Po operaci jsme podle doporučení jejího ošetřujícího týmu začaly jemně pracovat s dechem, jizvou, okolními tkáněmi a postupným obnovováním pohybu ruky.

Cílem bylo nic neuspěchat, jen začít. Potřebovaly jsme postupovat tak, aby se oblast mohla bezpečně hojit a Marie současně zbytečně neztratila pohyb, který tak pracně získávala zpět.

Marie chtěla co nejrychleji zpátky do práce

Práce je velkou součástí jejího života a dává jí pocit, že je potřebná. Její odhodlání jí mnohokrát pomohlo, zároveň ale představovalo její největší riziko.

Marie totiž neuměla včas zastavit. Když jí nebylo dobře, snažila se to vydržet. Když potřebovala pomoc, raději všechno zvládla sama. Odpočinek považovala téměř za slabost.

Její největší úkol proto nebyl jen znovu rozhýbat ruce. Potřebovala se také naučit říkat si o pomoc.

Věta, kterou nedokázala vyslovit

Když Marie potřebovala odebrat krev pacientovi, ke kterému se špatně dostávala, raději se natáhla, zkroutila a přetížila vlastní tělo, než aby požádala kolegyni:

„Prosím, pojď mi tu ruku přidržet.“

Nechtěla nikoho obtěžovat ani působit neschopně. Byla zvyklá, že se na ni ostatní obracejí pro pomoc. Sama si o ni ale nikdy neřekla.

Proto jsme vedle pohybu, síly a práce s jizvou řešily také její každodenní návyky a hranice.

Kdy může říct ne.
Kdy má požádat o pomoc.
Kdy už další výkon ničemu nepomůže.
A proč péče o sebe není sobectví.

Dnes znovu pracuje a ruce jí slouží

Marie postupně získala zpět pohyb, sílu i jistotu. Dokáže zvednout ruce, běžné činnosti ji už neomezují jako dříve a po léčbě rakoviny se znovu vrátila do práce.

Stále pracuje ve zdravotnictví a dál se stará o pacienty.

Její příběh ale není o tom, že jsme několika cviky „vyléčily“ následky operací. Léčba patřila do rukou lékařů a celý návrat musel respektovat její zdravotní stav.

Naší společnou prací bylo pomoci jejímu tělu znovu získat pohyb, postupně obnovovat sílu a měnit návyky, které ji dlouhá léta přetěžovaly.

Je bojovnice. Velký boj ale musela sehrát i uvnitř

Marie bojuje a nevzdává se. Právě tato vlastnost jí pomohla zvládnout operaci krční páteře, omezený pohyb rukou, neuropatické obtíže i léčbu rakoviny prsu.

Zároveň se ale potřebovala naučit, že síla nemusí vždy znamenat všechno vydržet.

Někdy znamená přiznat, že potřebuji pomoc. Odpočinout si dříve, než se tělo znovu ozve. Nastavit hranici, rozdělit práci a dovolit ostatním, aby se pro jednou postarali také o mě.

Protože lidé, kteří se každý den starají o nás, si zaslouží, aby se někdo staral také o ně.

Poslechněte si rozhovor s Marií: https://youtu.be/SxxmWbej810