Saša na setkání dokulhala a myslela si, že už si nezaběhá. Nakonec v šedesáti letech zaběhla maraton

Běhání pro Sašu znamená svět. Když viděla mé video o běžeckém koleni, rozhodla se mi ozvat. V té době už nemohla kvůli bolesti pořádně chodit, natož běhat. Koleno ji bolelo dlouhé měsíce a už měla stanovený termín na plánovanou operaci. Byla smířená s tím, že jinak to nepůjde.

Po důkladném vyšetření jsem ale zjistila, že problém je komplexnější. Koleno nebylo tím hlavním problémem, a pokud by nezměnila skutečné příčiny, bolest by se po operaci mohla zase vrátit zpět. Kořen potíží totiž ležel jinde.

Koleno bolelo, ale problém v něm nezačínal

Skutečná příčina byla ve spodní části zad a esíčkách, v zablokovaných kyčlích a ve vbočeném palci na noze.

Saša nosila příliš malé boty, ve kterých neměly prsty dostatek místa. Kvůli tomu se jí vbočoval palec a chodidlo, které má být oporou celého těla, nemohlo správně pracovat.

To ale nebylo všechno. K tomu se přidávaly ztuhlé kyčle a spodní část zad, které nedokázaly dobře přenášet zátěž. Část pohybu se tak přesouvala níž, do kolene, které na to není stavěné.

Všechno spolu souviselo. Když chodidlo netvoří stabilní oporu a kyčle nepracují v plném rozsahu, mění se zatížení v celé noze a přenáší se výš, do kolen, kyčlí i pánve.

Tělo funguje jako propojený systém. Změna v jednom místě se vždycky projeví jinde. A u Saši se dlouhodobě projevovala právě v koleni.

Saša byla zpočátku skeptická

Když jsem jí vysvětlila, že klíč není v koleni, ale v tom, jak pracují její chodidla, kyčle a záda, dívala se na mě dost skepticky. „To přece není možné,“ opakovala. Vždyť už vyzkoušela snad všechno.

Chápala jsem ji. Běžeckým kolenem jsem si sama několikrát prošla a vím, jak dokáže člověka semlít.

Domluvily jsme se, že to zkusíme. Bez slibů, že se operaci určitě vyhne. Jenže odpověď přišla už při další návštěvě, kdy mi Saša nadšeně řekla, že bolesti začaly ustupovat. A tak se rozhodla operaci zrušit.

Začaly jsme od chodidel

Pustily jsme se do práce a postupovaly ve správném pořadí. Nejdřív musely pryč staré boty. Ty, které Saša nosila, byly tak malé, že jí ničily chodidla. Vyměnily jsme je za obuv, ve které má noha dostatek prostoru, a začaly srovnávat vbočený palec.

Potom jsme uvolnily přetížené svaly, které se táhly od lýtka až po hlavu, a společně jsme rozhýbaly stehna i bedrokyčlostehenní sval. Trvalo zhruba tři měsíce, než se tělo dostalo do rovnováhy.

Naše setkání ale byla jen jednou částí. Saša pravidelně cvičila také doma. Nečekala, že ji jednou týdně někdo „opraví“, a vzala to do vlastních rukou. Přesně to bylo potřeba.

Vracely jsem sílu tam, kde chyběla

Sašiny kyčle a celá pánev byly velmi ztuhlé, neměly dostatečný rozsah pohybu a nedokázaly dobře přenášet zátěž. Tak jsme je postupně rozhýbávaly a učily správně zapojovat do pohybu.

Zároveň jsme posilovaly a zpevňovaly střed těla a hýždě, aby se síla vrátila tam, kde chyběla, a koleno nemuselo přebírat zátěž.

Na Sašině fotce je dobře vidět, jak se všechny tyto problémy projevovaly v její běžecké technice. Pánev se nedokázala udržet ve stabilním postavení a při každém kroku se nakláněla do strany. Zátěž, kterou měly nést kyčle a hýždě, se tak přenášela dál a část z ní skončila v koleni, které na to není stavěné.

Nejdřív uběhla pět kilometrů, pak deset

Saša poctivě cvičila, a tak se mohla pomalu vrátit k běhu. S novými botami, lepší technikou a tělem ve větší rovnováze. Nejdřív pět kilometrů, potom deset. Dál jsem jí ale běhat zatím nenechala. Tělo ještě potřebovalo čas.

A pak přišla s větou: „Pavli, já chci za šest měsíců běžet maraton.“

Řekla jsem jí, že je příliš brzy a takovou zátěž ještě nedoporučuji. Ale Saša se nedala a jako další zapálená běžkyně jí to nemůžu vyčítat.

Tak jsem jí vytvořila tréninkový plán sestavený tak, aby tělo zvládlo postupně zvyšovat zátěž bez návratu bolestí.

Saša maraton opravdu zaběhla

S časem 4:50, v šedesáti letech. A jak mi nadšeně napsala, dokonce úplně bez bolesti.

Nebyl to zázrak ani náhoda. Bylo to hledání skutečných příčin, správně zvolený postup a Sašina vlastní poctivá práce. A že to drží, dokazuje i to, co ji čeká v listopadu 2026: další maraton, tentokrát v Itálii.

Ne každý se operaci vyhne a to je v pořádku

Sašin příběh nemá dokazovat, že se operace dá vždycky nahradit cvičením. Někdy je zákrok potřebný a dokáže člověku výrazně pomoct. O jeho vhodnosti vždy rozhoduje individuální zdravotní stav a odborné lékařské posouzení.

Její příběh ale ukazuje, že příčina nemusí být tam, kde cítíme bolest. A že tělo je potřeba brát jako jeden celek, ne věnovat pozornost jen jeho části.

U Saši to kromě kolene znamenalo změnit práci chodidel, kyčlí, břicha a zad, sílu, techniku i to, v čem chodí a běhá. A díky tomu se změnilo, jak její koleno funguje.

I v šedesáti může člověk běhat maraton, když začne se svým tělem pracovat správně. Poslechněte si Sašu.